Město leží na samých hranicích s Rakouskem a dnes je „městem bez hranic.“ Do sousední země je to odsud pouze dva kilometry. Při příjezdu je však nutné vystoupat do výše 541 m n. m. a teprve poté se město v Novohradských horách, jehož historie sahá do 13. století, objeví. Již na kupní listině z roku 1279 je podepsán majitel s přídomkem „z Hradů“, a je tedy patrné, že stavba gotického hradu, kterému připadla funkce strážního bodu na zemské hranici, se rýsovala již v této době.
Kromě hradu, zámku, kostela, kláštera, Buquoyské hrobky, kovárny, koželužny, Rezidence, barokní lékárny a městské brány je tu i všudypřítomná zvlněná přírodní scenérie, která kolem města vytváří zelené pásy buquoyské krajiny, cílevědomě upravované a zvelebované šlechtickým rodem.
Rozvětvené rody Rožmberků a zejména pak Buquoyů jsou s historií měst spojeny ve všech pádech. Za husitských válek byl hrad roku 1425 dobyt a vypálen. Stejně dopadl i v roce 1467 při obléhání Zdeňkem ze Šternberka. Po vymření rodu Rožmberků (1611) zdědili jejich majetek Švamberkové.
Za stavovského povstání byl hrad obléhán a dobyt generálem Karlem Bonaventurou Buquoyem, který ho spolu s městem získal jako náhradu za válečné služby. Poté započaly rozsáhlé opravy, jež hrad přetvořily do dnešní podoby. Rezidenčním účelům však již nesloužil a byl upraven pro sídlo hraběcí lesní správy, na úřednické byty a buquoyský archiv. Budova bývalé buquoyské Rezidence tvoří východní stranu náměstí. Jejich spojením a přeměnou v celý komplex vznikla v letech 1634–1635 podoba tzv. městského paláce. To vše na pokyn hraběnky Marie Magdaleny Buquoyové, rozené di Biglia, která při příchodu do Nových Hradů roku 1626 odmítla obývat již nevyhovující hrad.
Rezidence byla komplexem budov nepravidelného půdorysu kolem dvou vnitřních dvorů. Nacházely se zde konírny, kůlny na dřevo, kůlny na kočáry i byty služebnictva a kanceláře úředníků.
Buquoyové v rezidenci sídlili až do začátku 19. století, kdy se přestěhovali do nově vybudovaného zámku. Rezidence bývala v těchto dobách luxusně vybavena. Po roce 1945 ji užíval lesní závod, dnes je objekt zcela zrekonstruován a slouží návštěvníkům jako wellness hotel a restaurace.
Strážní hrad, stojící na ostrohu s mohutným příkopem, je od roku 2000 ve správě Národního památkového ústavu. Nádvoří je pro svou dobrou akustiku v letních měsících využíváno k pořádání koncertů a divadelních představení pod širým nebem. V hradní expozici najdete sbírku unikátního černého skla – hyalitu.
Na druhé straně města, směrem k hranicím, je situován zámek. Jde o empírovou trojkřídlou dvoupatrovou stavbu s jednopatrovými přístavky při bočních křídlech, která v letech 1806–1945 sloužila hraběcí rodině Buquoyů k rezidenčním účelům. Dnes je zámek ve vlastnictví Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky.
Město bez hranic dnes dokumentuje i současná výstava v Novohradském muzeu, jehož součástí je i Skanzen železné opony stojící přímo na státní hranici. Expozice skanzenu je věnována Pohraniční stráži, železné oponě a příběhům s ní spojeným.
Víte, že…
v Buquoyské hrobce je dodnes umístěno osm rakví s tělesnými ostatky šesti členů Buquoyů a jejich příbuzných z rodu Cappy? Podle Benešových dekretů byl rodový majetek vyvlastněn a poslední člen rodiny Karel v roce 1952 zemřel ve vězení. V odvolacím procesu jej nejprve osvobodili, ale po únoru 1948 stejně uvěznili. Žijící potomci sem občas přijíždějí z Německa na návštěvy.
Rodáci a osobnosti:
- Karel Bonaventura Buquoy (1571–1621) – komorník na španělském dvoře, přišel s vojsky v roce 1618 a dostal zkonfiskovaný majetek po Petru Švamberkovi. Účastnil se bitvy na Bílé hoře a založil českou větev rodu Buquoyů.
- Jan Nepomuk Josef Buquoy (1741–1803) – z celého rodu se nejvíce zasloužil o rozvoj města a života v něm, rekultivoval okolní krajinu, stál u rozkvětu sklářství. Pod Novými Hrady u říčky Stropnice zřídil přírodní park a nazval jej po své manželce Tereziino údolí (dnes Terčino). Pohřben je ve farním kostele sv. Petra a Pavla nedaleko náměstí.
Náš tip
V letech 2014–2017 se rekonstruoval Zevlův mlýn s náhonem u nedalekého rybníka. Dnes je tu i minipivovar, ve kterém se vaří místní „Zevlák“.